Poslední dobou se mnoho politiků zaklíná formulkou, že je třeba bojovat proti terorismu. Což o to, s tím by se dalo jistě souhlasit. Ale při detailnějším pohledu zjistíme, že takové prohlášení je víceméně nesmysl. Terorismus není nic více, ale ani méně než jen jeden ze způsobů jak vést boj. Podobně jako třeba nálety, nebo námořní blokáda.
V tomto jsou představitelé „islamismu“ mnohem věcnější a přesnější. Také nevyhlásili boj leteckým úderům, nebo jen pozemní operaci francouzských vojáků v Mali.
Pojmenovali nepřítele mnohem jasněji než naši představitelé – je jím pro ně celá západní civilizace. Jelikož nemají technické prostředky jak oplácet naše údery podobnou cestou, uchýlili se k formě partyzánského boje.
Ano terorismus není noc jiného, než partyzánský odboj. To že v nás má stále nádech něčeho dobrého, je způsobeno tím, že podobnými prostředky jsme kdysi útočili na jiného nepřítele – nacistickou třetí říši.
A i Němci naše hrdiny nazývali teroristy a bandity. Dnešní optikou byl atentát na Heydricha pumový útok za bílého dne. Je jen otázkou strany na které stojíme, jak se na takový čin díváme.
Ale i tehdy se jasně vědělo, že hrdinové Gabčík, Kubiš a další nebojovali proti německým náletům, nebo plynovým komorám – bojovali proti německému nacismu, který jako formy boje volil právě nálety, rychle operace pancéřových jednotek a i ony plynové komory.
Pročetl jsem několik zápisků ze svých studií strategie a taktiky (o tom jaký je rozdíl mezi strategií a taktikou třeba jindy)
Co tedy je špatně z tohoto pohledu na našem „boji proti terorismu“
První problém vidím v tom, že není jasně definován nepřítel, ani cíl takového boje. Cílem totiž nemůže být jen ukončení jedné z forem bojů, to může být jen jednou formou taktiky jak celkového cíle dosáhnout.
Ale ani zde nám historie mnoho šancí nedává. Partyzánská, nebo chcete-li guerillová válka, je totiž velmi účinná a těžko se proti ní bojuje. Téměř všechny současné velmoci s tím mají historické zkušenosti Velká Británie s Iry, Búry a dalšími národy jejich koloniální říše, Francouzi měli svoji Indočínu a Alžír, Němci za 2. Světové války čelili hned několika lépe, či hůře vedeným partyzánským kampaním, Rusové si podobnými boji prošli na obou stranách, bud proti nim bojovali obyvatelé okupovaných území – Kavkaz v 19. Století, pak Poláci, Ukrajinci, pobaltské státy, a sami pak zažili vedení takové války, když je okupovala právě třetí říše.
Jak se dá vlastně proti takovému způsobu boje účinně bojovat? V podstatě jsou jen dvě možnosti, které historicky vedli k úspěšnému potlačení teroristického odboje.
My si z historie pamatujeme jeden z nich – totální pošlapání lidských práv a krvavé represe spojené s neustálou kontrolou obyvatelstva, včetně zavírání příslušníků odbojných národů do táborů. Postupovali tak nejen nacisté, ale třeba ve druhé búrské válce i Britové, spolu s taktikou spálené země a totální vojenské kontroly nad jakýmkoli pohybem obyvatelstva.
Ale ani takto taktika jak historie ukazuje, nevede k dlouhodobému výsledku a drtivá většina takových kampaní končí vítezstvím strany, která partyzánský boj organizuje – pozor, nemusí to být vždy ta strana, který ten boj vede.
Třeba si nejsem jistý, jestli Lybijští bojovníci proti Kaddáfímu jsou v jejich vítězném konfliktu stranou, která vyhrála.
Bohužel naši politici se čím dál více kloní k takovéto taktice, zatím naštěstí zbaběle.
Naštěstí proto, že jak jsem psal zpočátku, nedeklarovali nepřítele. Takže represe, zatím naštěstí poměrně mírné, směřují hlavně proti těm, na které míří teroristické útoky. Je to podobné, jako kdyby němečtí velitelé zakázali svým vojákům, kteří byli cílem útoků, chodit ozbrojení, protože partyzáni používají převážně ukořistěné německé zbraně.
Jedinou historicky úspěšnou taktikou boje proti terorismu je jeho odříznutí od financování a propagandistické využití důsledků bojů, tak aby ztratili podporu těch „za které bojují“.
To se podařilo v případě různých teroristických skupin financovaných tehdejším východním blokem. Ve spojení s vyjednáváním a cílenými akcemi proti hlavám takových jednotek, jako tomu bylo třeba v případě IRA na konci 20. století.
Takže je třeba si uvědomit, kdo proti nám takovou válkou vede a financuje. Je třeba jasně říct, že je to islámský teror a že jeho bojovníci jsou organizování a financování nejen Islámským státem ale i státy, které v současné době považujeme za spojence.
Není možné vyhrát tak, že represe dopadnou na cíle útoků, naopak, musíme dát občanům bránit se.
Na čase je možná i změna celé koncepce armád.
Jedna vojenská poučka říká, že armády, které vyhrály válku, se připravují na tu minulou válku. A to platí o organizaci i naší armády. V poslední době se stáhla do několika omezených základen a v podstatě se cvičí převážně pro nasazení v konfliktech mimo Evropu.
Je třeba začít se přizpůsobovat změněné situaci, kdy bojovníci, které vojáci potkávali při hlídkách v cizích zemích se mohou objevit třeba v České Lípě.
Myslím, že je potřeba obnovit regionální vojenské posádky. Pochopitelně nemám na mysli naddimenzovaná kasárna se zavřenými branci, jaká známe z dob socialismu. Mám spíše na mysli, tradici střeleckých spolků, které v dobách monarchie plnily funkci domobrany. Stejně jako máme velmi hustou síť dobrovolných hasičů, které jsou podřízeny a řízeny vedením HSZ a jsou většinou jako první u zásahů a po příjezdu profesionálů zastávají pomocné úkoly.
Velmi podobně by mohla fungovat organizace dobrovolných vojáků. Profesionální armáda, ať má vycvičené jednotky pro boj v zahraničí, i pro mírové mise, ale při vzrůstající mobilitě a vynalézavosti nepřítele, je třeba mít větší pokrytí jednotkami, které jsou schopny přinejmenším zadržovat případné útočníky a organizovat „civily“ do příjezdu větší a lépe vycvičené jednotky profesionálů.
Myslím, že je spousta „záložáků“ kteří by do takové jednotky klidně vstoupili, s tím, že by jasně věděli, že jejich nasazení bude probíhat v okolí bydliště, na rozdíl od jednotek aktivních záloh, které jsou cvičeny a připravovány pro jiné úkoly a jsou také potřeba.
Takže co je podle mne třeba k úspěšnému boji se současným terorismem?
- Jednoznačné pojmenování nepřítele
- Sledování a maření finančních toků
- Reorganizace vojenských jednotek
- Přesvědčování „normálních“ muslimů, že terorem nic nezískají
Bez těchto kroků budeme jen nadále planě mluvit.